franzkafka.webgarden.cz

Myslíte, že Franz Kafka žil pouze v Praze, zajímala ho jen práce a psaní? Zkuste jít se mnou proti času a uvidíte, že ho bavilo cestování, aeroplány, vegetariánství a zdravý životní styl.

Oybín

Když už byl Kafka na severu, zavítal také do pohraničního městečka Oybin. Zdánlivě zabloudil, ale podle toho, jak tajemné je to místo, si ho určitě nevybral náhodou. Také my překročíme česko-německou hranici, abychom stejně jako Franz vyšlápli cestu ke skalnímu hradu. V pohlednici Elli a Karlovi Hermannovým se ozývá z bloudění v pohraničí:


Zabloudil jsem do Saska, což tady na hranicích není žádný div.“ (FK, dopisy rodině, str. 17)


Městečko a nádraží Oybin připomínají dětskou stavebnici. Jednotlivé části poskládané jedna přes druhou a přesto v neuvěřitelném pořádku. Vláček tiše stoupá po skalní silnici, jen ta pára jaksi chybí. Motorek ho pohání vzhůru. Jen my, dva blázni, drápeme se s deštníkem podle značek do hlubin lesa. Po pravé straně je lanovka, která by neunesla snad ani dítě. Dosti vachrlatá, končí kdesi uprostřed stromů. Po vyšlapaných schodech a kořenech vystoupáme až k první info tabuli. Ještě ironicky podotýkám, že možná, když jsme v cizině, že se tady za všechno platí. Však taky ano, za tabulí je přísný zátaras a pokladna skalního hradu, který skoro není vidět, a přesto za něj máme zaplatit. Jan nějak zázračně vyloudí volný vstup pro nás oba. Protlačíme se vstupním koridorem a přicházíme k hlavní bráně. Zatím vše vypadá jako obyčejný hrad. Ovšem první pohled klame. Podle šipek se vydávám dál. Hřbitov, kostel, podkostelí, restaurace. Všechno jsem už viděla na starých pohlednicích. Z nich na mě vykukovaly rudolící obličeje dívek, v rozprostřených šatech, zrovna asi vystoupaly vzhůru, opíraly se elegantně o hradní trosky.


Smířlivý hřbitov. Malé místo s výhledem, kde si přejí být pohřbeni všichni z podhůří. Čtu jednotlivá jména a data. Tesař z Oybinu a jeho žena. Švadlena a její dítě. Všichni vedle sebe, ve smrti seřazení. Ještě je tu několik volných míst. Hrobka rytíře vytesaná ve skále. Meč pevně zaseknutý do země, snad aby ho udržel mezi živými. Pěšina od hřbitova vede rovnou k restauraci. Vespodu kamenná, vrchní část dřevěná.


Výletní restaurace, kde si Kafka poznamenal své postřehy a poslal je Maxovi.



Zde na vrchu Oybin sedí na 200 mrzutých hostí, v poměru k tomu píšu své pohlednice ještě jako jižan. Ale jen pohlednice, článek zatím nemám.“ (FK, dopisy přátelům, str. 159)


Obcházíme celý hrad i kostel napůl obejmutý skálou. Zdá se jako by takhle měl mnohem víc síly, bez střechy, rozevřený vzhůru. Chvíli sedíme na dlouhých lavicích. Odkudsi zdálky zní zádumčivý chorál.