franzkafka.webgarden.cz

Myslíte, že Franz Kafka žil pouze v Praze, zajímala ho jen práce a psaní? Zkuste jít se mnou proti času a uvidíte, že ho bavilo cestování, aeroplány, vegetariánství a zdravý životní styl.

Jablonec nad Nisou

Liberec a Jablonec, tato dvě města, která jsou téměř prorostlá jedno do druhého. Největší obchodní impéria tehdejšího Rakousko-Uherska. Města, kam cestovali lidé za prací a odkud se vyvážel textil a bižuterie do celého světa. Liberec je městem textilu, Jablonec je městem třpytivých korálků.

Kafku poslali do Jablonce v roce 1910, aby vysvětlil tamním továrníkům zásady pojišťovnictví. Kdo musí kolik platit, podle jakých kritérií je pojišťovna třídí dle bezpečnosti práce. Továrníkům se jeho řeč zřejmě moc nelíbila. O jejich vášnivé diskuze si můžeme přečíst v místních novinách. Kafka se svého vystoupení obával, asi ho moc nelákala představa, kdy stojí na jevišti a snaží se čelit rozvášněným majitelům továren.

Tehdejší Jablonec byl stejně svérázné místo jako dnes. Jak říká náš jablonecký průvodce, lidový vypravěč Václav Vostřák „u nás je všechno jinak“. V Jablonci nenajdeme obří továrenské haly, které jsou v sousedním Liberci. Právě naopak. Jsou tu hlavně exportérské domky, dvou-, třípatrové. V přízemí malá dílna, v patře kanceláře a u půdy byt majitele nebo hostinské pokoje. Chytří majitelé věděli své o průmyslové špionáži. Hosty ze zahraničních továren proto ubytovali u sebe, aby nemohli přijít do kontaktu s ostatními výrobci. Hezky všechno upéct doma.

Hotel Geling, kde měl Kafka svojí přednášku byl postaven v roce 1897. O pár let později k němu byl přistavěn tzv. depandance neboli přístavek hotelu, úzký dům s dobromyslným slunce na fasádě. Na rozdíl od ostatních jabloneckých domů, které mají na fasádách symboly strojírenství, atributy jednotlivých zemí, se kterými majitelé obchodovali, hotel Geling byl skromný, měl pouze nápis na horní části fasády. Majitelem byl prof. Geling, provozovatel byl pan Tattermusch. Podobné jméno, Tatrmuž, má hoteliér z legendárního českého filmu, Hostinec u kamenného stolu. Součástí Gelingu nebyl jen tradiční jídelní sál, ale také divadelní sál s neobvyklou železnou oponou. Její části můžeme ještě dnes vidět v zadní části budovy. Později byl hotel přejmenován na hotel Praha.

Současný Geling má úplně jiné poslání než pohodlné postele a bohaté snídaně. U vstupu nás vítají vidlice, obtěžkané neforemnými zástěrami. Zahneme do bývalé jídelny a nevidíme skoro ani strop. Odshora dolů je prostor zaplněný neuvěřitelnou směsicí bot, botiček, vodních ploutví, tenisek, bačkůrek, sněhulí, cviček, stříbřitých lodiček. Hromady završené dalšími hromadami bot, triček, bund. Textilní tašky napěchované k prasknutí, tašky z igelitu, tašky z pogumovaného materiálu, smutné deštníky, které nikdo neroztahuje, rozklížené vnitřky bot. To všechno a ještě mnohem, mnohem více. Oči se mi zavírají před tou spoustou. Vietnamský personál se nás udiveně ptá, co tam vlastně chceme fotit. Vždyť není nic vidět. A Jan i přesto vybaluje stativ a fotí zbytky ozdobného stropu.

Taková úleva, když vyjdu na prázdnou jabloneckou ulici, kde se nic neděje, kde není nic vidět. Jen ticho a klid.