franzkafka.webgarden.cz

Myslíte, že Franz Kafka žil pouze v Praze, zajímala ho jen práce a psaní? Zkuste jít se mnou proti času a uvidíte, že ho bavilo cestování, aeroplány, vegetariánství a zdravý životní styl.

Frýdlant

 

Další „štací“ v itineráři Kafkových služebních cest byl Frýdlant. Ubytoval se v hotelu na náměstí a do deníku si zapsal: „Hotel ve Frýdlantu. Ve Frýdlantu. Velká hala. Vzpomínám si na Krista na kříži, který možná vůbec nebyl. Záchod bez vody, zespoda fičela vánice. Po nějakou dobu jsem byl jediný host. V hotelu se slaví většina svateb z okolí. Zcela mlhavě si vybavuji pohled do sálu ráno po nějaké svatbě.“ (FK, deníky z cest, str. 9)


My přijíždíme na náměstí 1. ledna, cestou zuřivě sněží, takže iluze zapadaného Frýdlantu je dokonalá. Všechno ještě rozespalé po bujaré noci, všude mezi sněhem hromady střepů. Probrodili jsme se až na náměstí, k bývalému hotelu, vlastně jsou to dva domy prorostlé do sebe, čp. 92 a 93. Ještě pořád je tam hotel a restaurace, ovšem takový ten, co má dveře z dřevotřísky, natřené růžovou barvou, na stropě v chodbě visí vzdálený příbuzný křišťálového lustru. Zkrátka žádné čtyři hvězdičky.


Lítací dveře byly ještě rozevřené dokořán, asi jimi před chvilkou někdo prolétl do chladného rána. Plížili jsme se chodbou vzhůru do patra, kde by mohla být ona „svatební síň“, a vtom nás odlapila uklízečka. Vybafla na nás, co tam chceme, že tady je všude zavřeno. Jan jí vysvětlil, o co nám jde, že chceme jen vyfotit sál a ona, ač nerada, prý šéf za chvilku přijde, nás nechala vstoupit do bývalé svatební síně. A byl to pocit, jako bychom se přenesli časem. Po stolech rozevláté konfety, chlebíčky rozházené na baru, vůně rozlitých vín, všechno před chvilkou opuštěné. A uklízečka, která malým košťátkem vymetá zbytky. Úplně jsem přestala dýchat, jaký to byl vjem, škoda, že už schody nahoru, kde bývaly pokoje, neexistují.


Nasycení pohledem jsme scházeli dolů po schodech a přišli přímo do rány šéfovi. Začal řvát, ať okamžitě vypadneme, že tam má pokladnu, a v ruce jemně svíral vodítko, na jehož konci byl obří pes. Větší kerberos už to být nemohl. Omluvně jsme koktali, jako opravdoví přistižení zloději. Zloději okamžiku. Znělo to úplně směšně, nějaké vysvětlování. Jaká to byla úleva, když jsme se ocitli zpátky na náměstí, kde stále, stále sněžilo.


Míříme k zámku, připomíná skládačku několika architektonických stylů. Však si o něm Franz taky zapsal do deníku:


Tolik možností, jak jej vidět: z roviny, z mostu, z parku, mezi holými stromy, z lesa za vysokými jedlemi. Je postaven z částí překvapivě poskládaných nad sebe, a když člověk vstoupí na nádvoří, ještě dlouho se zámek nechce uspořádat, protože jeho mnohotvárnost je vystupňovaná temným břečťanem, začernalým zdivem, bílým sněhem, ledovým povlakem břidlicově zabarvených svahů střech.“ (FK, deníky z cest, str. 10)


Raději honem k Ottlině škole, je kousek od náměstí. Ottla se totiž po zkušenostech ze Siřemi, kde spravovala rodinný statek, rozhodla více se věnovat zemědělství a poprosila bratra, aby jí s hledáním školy poradil. Po dlouhém rozhodování si vybrala školu ve Frýdlantu. Zaměřovala se na všeobecné zemědělské hospodaření a hlavně na mlékárenství. Zkrátka šikovná škola života pro někoho z města, kdo si chce poradit na vsi.


Školní budova je na rohu ulice. Velká okna se rozhlížejí do všech stran a nad vstupními dveřmi je reliéf, kde jak dvanáct apoštolů káže skupinka moudrých mužů. Škola ještě funguje jako pobočka zemědělského učiliště. Nyní je poloprázdná, jen v přízemí jakási firma na zkrášlení pleti.