franzkafka.webgarden.cz

Myslíte, že Franz Kafka žil pouze v Praze, zajímala ho jen práce a psaní? Zkuste jít se mnou proti času a uvidíte, že ho bavilo cestování, aeroplány, vegetariánství a zdravý životní styl.

Želízy

Želízy

Nyní: obytný dům, dříve: pension Stüdl

1918 – 1919


Vlakem nebo parníkem, pohodlně do panenské přírody pár kilometrů od Prahy. Tak nějak znějí inzeráty na letní byty v dobových průvodcích značky Körber, jeho dokonalý průvodce Liběchov a okolí. Městské rodinky, které prchají zpátky do přírody, protože jejich děti nikdy neviděly krávu natož kozu nebo prase… Touha uniknout na několik týdnů z města, ale se vším pohodlím. Jenže jak to vyřešit s bydlením, u sedláků je přeci jen moc hluku a nepořádku. Co si tak pronajmout malý domek, nebo rovnou vilku? A podnikaví vesničané se chytli téhle „ekoturistiky“, začali stavět vilky na míru pro zhýčkané Pražany. Vilka měla svoji vlastní zahradu, terasu s výhledem do kraje a samozřejmě i na sousedy, ti už stavějí taky. Kromě těchto mikropaláců vznikají také penziony, s domácí stravou, společnou jídelnou a každodenní snídaní od panímámy. Jednotlivci, kteří se potkávají každé ráno u snídaně, každý u svého stolu, příjemné, vábivé, když si představím to pokušení, že bych si dnes přesedl k vedlejšímu stolu vedle té nové slečny Julie.


Je to zvláštní komunita, Želízy jsou najednou plné pobíhajících dětí, které jsou mimo dozor tatínků. Pamětník tehdejších časů nám vypráví o tom, jak se vždycky chystali s velkou slávou na odjezd do Želíz, zabalili skoro celý svůj městský byt a přenesli ho tam na tři letní měsíce.


Byly to dny, kdy mohl Kafka pozorovat z dřevěného balkonu kolemjdoucí. Penzion Stüdl, kde měl spisovatel své útočiště, je dům u hlavní cesty v Želízech. Zastavují se tu pocestní, jen tak na chvíli opřít se o patník a porozprávět, co nového. Tyhle rodinné penziony, kam se člověk neustále vrací jako do druhého domova. Však už se taky Kafka zná s celou rodinou Stüdlových. Příjemnou pohodu líčí v dopise Maxovi :


Času moc nemám, to si myslet nesmíš, den vystačí jen taktak, teď je ¼ 12. Většinu času zabírá ležení venku, lehávám sám na balkoně s pohledem na zalesněné vršky. Zdraví není špatné, v nepořádku mám žaludek a střeva. I nervy, nebo čemu se tak říká, by mohly být trochu odolnější, zažívám to tu už vůči druhému člověku. Pojmout do sebe nového člověka, zvláště jeho trápení a především zápas, který vede a o kterém se ti zdá, že víš víc, než ten druhý sám – to vše je doslova zrcadlový obraz rození.“ (FK, dopisy přátelům, str. 431 – 432)


Malá rodinka se tu potkává skoro každý rok, každý se vrací, protože ví, že ho znovu bude čekat to, co má rád. Konec roku, pozdní listopad a všechno je takové malé zúčtování, Kafka se cítí tak jistý, že je z dosahu všeho pražského, píše svoji předlouhou lamentaci Dopis otci. Tento několikastránkový dopis, kde rekapituluje svůj vztah k otci, nikdy neodeslal. A když nepíše, povídá si s mladou židovskou dívkou, Julií Vohryzkovou, kterou vzápětí požádá o ruku.