franzkafka.webgarden.cz

Myslíte, že Franz Kafka žil pouze v Praze, zajímala ho jen práce a psaní? Zkuste jít se mnou proti času a uvidíte, že ho bavilo cestování, aeroplány, vegetariánství a zdravý životní styl.

Kafka v přírodním ráji Jungborn

Trasa: Halberstadt -  Jungborn - Stapelburg - Eckertal

Záhada nahých těl z prospektů sanatoria Jungborn v Harzu. Uprostřed lesů, kdesi uprostřed lesů existuje místo, kam jezdí lidé z celého Německa, aby se procházeli nazí a hráli si s míčem. Užívají si svobodu těla, záře slunce a čerstvý vzduch. Vydáváme se po stopách téhle neobvyklé Kafkovy cesty, kterou slavný spisovatel začal v Halberstadtu a pokračoval do sanatoria Jungborn, kde strávil téměř celý červenec 1912.


Ulice Halberstadtu jsou snad vystřižené z kulis pohádky bratří Grimmů. Barevné domky, podepřené trámy, některé se prohýbají k zemi, skoro jako břicho nacpané k prasknutí po nedělním obědě. Franz vystoupil z vlaku a ubytoval se v nádražním hotelu, který není přímo u dráhy, ale pár desítek metrů dál, nyní pevně sevřený rušnou silnicí. Omšelá budova, vrstvy omítky se svlékají jako načatá cibule a směrem do ulice se rozevírají dveře do nikam. Skoro jakoby čekaly, až sem přijedeme a uvidíme, tento kafkovský symbol bezvýchodnosti.


Večer se vydáváme do slavného Jungbornu. Adolf Just a jeho bratr Rudolf založili toto centrum zdravého životního stylu v roce 1896. Ve stejném roce vyšla kniha Kehrt zur Natur zurück! (Navraťte se k přírodě! pozn. J. M.), která shrnovala základní Justovo učení. Podobně jako mnoho jiných v té době chtěli nabídnout alternativu k zaběhnutému životnímu stylu. Podařilo se jim to dokonale. Kdo by si pomyslel, že v tehdejší době bude někdo ochoten nejen se svléknout na veřejnosti, ale ještě si tu nahotu užívat jako prvotní lidé. To byla právě podstata jejich učení, jít vstříc tomu, co nám nabízí příroda.


Auto necháme poslušně u silnice, dál už vede jen cesta pro pěší, a pokračujeme krajinou, hezky po svých. Za námi v dálce zůstává hluk vesnice, a před námi se rozevírá jen les a louky s neurčitým tajemstvím. Po chvíli začneme rozeznávat původní patníky, ohrady a cesty. Jako dobře utajená pohanská tvrz. Nejdřív kamenná obruba, pak další a další. Tak blízko u sebe, až se skoro zdá, že jsou mezi sebou prorostlé. Před námi je obrovský areál, kde vnímáme jen cesty a zbytky obvodové zdi dřevěných chatek. A jedna chatka opravená, tak jak to bývalo v dobách éry Jungbornu. Snad taková o které Kafka píše:

Můj domek se jmenuje Ruth. Prakticky zařízený. 4 malá okna, 4 velká, 1 dveře. Dost ticho. Jen v dálce hrají fotbal, ptáci hlasitě zpívají, přede dveřmi mi leží několik naháčů. Všichni až na mě bez plavek. Krásná svoboda. V parku, v čítárně atd. jsou k vidění pěkné, buclaté nožky. (Deníky z cest, 8. července, 1912)

Na okraji celého areálu stojí maringotka, kde bydlí parta nadšenců, kteří znovuobjevili Jungborn a chtějí ho vybudovat tak jak byl. Trochu se obávám, že je to práce na dalších deset let s velmi nejistým výsledkem.


Kafka nežil jen tímhle přírodním světem, občas si vyrazil do vesnice Stapelburg, však tam taky bylo nač se dívat. V červenci se tam konají tradiční střelecké slavnosti a král střelců je hrdinou celé téhle slávy, který si vyvěsí svůj vítězný terč na průčelí domu. Také my chceme vidět střelecký ráj a nemusíme hledat dlouho, ještě stále je tu hostinec s tanečním parketem, ještě pořád je tu pláň, kde se střílelo, ale hlavně jsou tu ty slavné terče. Téměř na každém domě se pyšní takovým vítězným terčem. Jen pár domů od hostince vykoukneme z auta a je před námi ten z roku 1912. Tohle musel Franz vidět, a možná nejen to, možná se i někde fotil s králem střelců, ale o takové fotografii si radši necháme jen zdát. To už by skoro hraničilo s posedlostí.


Poslední zastávkou, ale pro Franze vlastně první, když přijel do na nádraží v Eckertalu. Tady se houfně vystoupilo z vlaku. Přiskočil sluha, poponesl ty obří kufry ke drožce a pak už dál, dál lesní cestou do Jungbornu. My jsme na nádraží úplně sami, nikdo už tu nehlásí příjezdy a odjezdy vlaků. Nádražní budova totiž přestala fungovat v padesátých letech a sloužila jako dětská ozdravovna až do roku 2008. Chvíli se rozhlížíme z perónu a představujeme si pod tou vysokou trávou čtyři koleje, kam vedly a kde se sbíhaly. Je to jen travnatá plocha, která překryla úplně všechno. Aniž bychom hledali místního pamětníka přichází za námi sám. Postarší pán se k nám hrne a místo, aby nám vynadal, tak nám zeširoka vypráví jaké to tu tenkrát bylo skvělé. Za chvíli jsme u něj doma a v ruce máme historické fotografie a články o nádraží, které Kafka zahlédl cestou k přírodnímu ráji.