franzkafka.webgarden.cz

Myslíte, že Franz Kafka žil pouze v Praze, zajímala ho jen práce a psaní? Zkuste jít se mnou proti času a uvidíte, že ho bavilo cestování, aeroplány, vegetariánství a zdravý životní styl.

Stresa

Stresa byla nečekaná Kafkova zastávka na trase z Milána do Paříže. Původně se s Maxem chystali přímo do Paříže, ale výhled na Stresu a překrásné Lago Maggiore je zastavil.

Nevím proč, ale tohle slovutné město, poctěné stanicí Orient-Expressu, jsem si představovala mnohem větší. Pobřeží je klidnější než skaliska kolem Rivy. Míjíme zdobené branky. Vedou vyšlapanou cestou až k rodinným palácům z let 1900. Za všechno může nová železnice, přilákala sem do téhle klidné vesnice šlechtu a novodobé zbohatlíky, kteří se jí chtěli aspoň trochu podobat. Stresu můžete přeběhnout za deset minut joggingovou chůzí. Však tu taky pár vyšlechtěných rentiérů takhle běhá.

Hned za posledním domem původní Stresy je však nový svět.

Pečlivě srovnané a přesto by se chtěli navzájem předhánět – dva grandiózní hotely. Franz s Maxem z nich na svých procházkách nemohli spustit oči. Místa, kam se člověk snad i bojí nahlédnout, jak oslňují leskem. Všechno je dvakrát větší, blýskavější, ale možná je to prostě jen krásná vábnička. Pro někoho běžný svět, přestupní stanice na jednom z dalších kongresů, pro někoho líbánky jednou za život. A ráno – však se podívejte – lampičky zhasly, příbory sklizeny, vlastně je to obyčejný dům, který má taky svoje zadní vrátka.

Jen málokdy můžeme najít obrázek v cestovních denících. Cestou na koupání si Max nakreslil obrázek vily. Růžolící vilu v kopcích. Každý den je vítala, než vstoupili na kamínkovou pláž. Tenkrát byla jedna z mála, jenže teď je celý kopec prorostlý takovými vilami.

Ptáme se námořníků, vždyť jí určitě musí znát, musí být vidět z vodní hladiny, tady někde blízko. Jenže variant je příliš mnoho, možná je úplně přestavěná, možná zarostlá, nadobro skrytá v zahradách, možná...stejně se nevzdáváme. Natahujeme krk za každou branku, nakukujeme možná tahle, co myslíš, ne ta zase nemá ten zdobený štít.

Už už smířeni, vracíme se k hotelu na hlavní ulici. Poslední zatáčka před ním. Směje se na nás, skrze větvoví vysokých stromů. Jen bych natáhla dlouhé ruce a rozhrnula ty vánoční stromky, které nám ještě brání v dokonalém výhledu. Zdá se to neskutečné, ale Max měl opravdu dobrý výtvarný talent. Všechno přesně odpovídá jeho obrázku. A tak nasyceni Stresou můžeme v klidu a míru odjet dál.